1.7. Šumperk
Antonín Dvořák: Stabat Mater

1. 7. 2018 - Šumperk,
Kostel Zvěstování Panny Marie (Kladská ul); 20:00

Antonín Dvořák: Stabat Mater

vystoupí:
Lucie Silkenová (soprán)
Jana Hrochová (mezzosoprán)
Jaroslav Březina (tenor)
Daniel Klánský (bas)
Komorní filharmonie Pardubice
Akademický pěvecký sbor Žerotín
Marko Ivanovič (dirigent) 


Antonín Leopold Dvořák (8. září 1841 Nelahozeves - 1. května 1904 Praha) byl jeden z nejvýznamnějších hudebních skladatelů všech dob a je světově nejhranějším českým skladatelem vůbec.
Dvořákova symfonická díla jsou obvyklou součástí repertoáru významných orchestrů a jsou hrána na festivalech vážné hudby po celém světě. Síla jeho melodické invence uchvacuje dodnes odborníky i laiky a brala dech i skladatelovým současníkům. Je znám Brahmsův výrok: "Dvořákova témata pro vedlejší myšlenky by mně docela stačila i na myšlenky hlavní ..."
Proslavil se svými symfoniemi a velkými vokálně-instrumentálními skladbami, neméně však i komorní hudbou a operami. Dvořák je čelným světovým představitelem tzv. klasicistně-romantické hudební syntézy.
Počátek Dvořákovy skladatelské tvorby se dá zdokumentovat k roku 1861. Jeho první skladatelské pokusy se však nesetkaly s větším veřejným ohlasem. Po své svatbě začal pracovat jako varhaník v kostele sv. Vojtěcha na Novém Městě.
Do Dvořákovy skladatelské dráhy zasáhl významným způsobem pražský rodák, hudební kritik působící ve Vídni Eduard Hanslick. V roce 1877 informoval Dvořáka, že jeho dílo přilákalo pozornost tehdy výrazné osobnosti hudebního romantismu, skladatele Johannese Brahmse, který jej posléze doporučil berlínskému nakladateli hudebních děl Fritzi Simrockovi. Dvořák pak pro Simrocka v roce 1878 napsal první řadu svých Slovanských tanců a získal za ni velmi pozitivní kritiku, a to i od Hanslicka samotného. S Brahmsem zůstal Dvořák po dlouhá léta v přátelském poměru. Navštívil jej na smrtelné posteli a pak se zúčastnil jeho pohřbu, který se konal 6. dubna 1897.
Rodina Dvořákových byla častými hosty hraběte JUDr. Václava Roberta z Kounic na zámečku ve Vysoké u Příbramě. Zde Antonín Dvořák bydlel nejprve ve správcovském domě hraběte Kounice, který byl jeho švagrem. Později od něj koupil (není zjištěno, že kupní obnos musel uhradit) ovčín se špýcharem na východním druhém konci vesnice. Špýchar nechal přestavět na své letní sídlo, kde s nadšením sadařil, choval holuby a komponoval.
Úspěšně se uplatnil i jako dirigent svých skladeb. Roku 1884 byl pozván do Londýna, aby dirigoval svou Stabat Mater, vokálně-instrumentální dílo, složené po smrti jedné z jeho dcer. Setkal se s ohromujícím úspěchem a získal tak silné vazby na anglickou hudební scénu, kde ho vynikající výkony souborů sborového zpěvu motivovaly k dalšímu kompozičnímu úsilí v oblasti skladeb vokálně-instrumentálního charakteru. Jeho Rekviem, poprvé uvedené v roce 1891 v Birminghamu pod skladatelovou taktovkou (česká premiéra se uskutečnila v Národním divadle v Praze v dubnu roku 1892), bylo vyvrcholením této činnosti. Na základě svých hudebních úspěchů získal čestný doktorát v Praze a na Cambridgeské univerzitě.
Dvořák se přátelil s ruským skladatelem Čajkovským, který ho v roce 1890 pozval koncertovat v Moskvě a Petrohradě.
V roce 1892 byl Dvořák obeslán dopisem ze Spojených států amerických. Zakladatelka americké národní konzervatoře v New Yorku, Jeanette Thurberová, se ho snažila získat jako ředitele této instituce. Nejprve sice váhal, ale pak nabídku přijal. Jeho pobyt ve Spojených státech amerických v letech 1892-1895 mu přinesl další pocty a definitivně i světovou proslulost. Hlavním Dvořákovým úkolem v Americe bylo pomoci najít americké hudbě tvář. Podle českého skladatele se tak mělo stát především díky inspiraci indiánskou a afroamerickou hudbou. Jeho žák Harry Burleigh, jeden z prvních černošských skladatelů, Dvořákovi předvedl kouzlo amerických spirituálů. Kvůli problémům s vyplácením honoráře se však Dvořák nakonec vrátil do Prahy, svou roli v tom ale sehrála i jeho stále stoupající prestiž v Evropě a stesk po domově.
Po návratu do Čech Dvořák především odpočíval s rodinou ve Vysoké u Příbramě. Právě zde pak složil dvě ze svých nejznámějších oper - Rusalku a Armidu. V této poslední fázi tvorby mu byl inspirací také český folklór.
V roce 1895 se Dvořák stal profesorem na pražské konzervatoři, kde vychoval řadu významných českých skladatelů, jakými byli např. Vítězslav Novák, Oskar Nedbal a Josef Suk starší. Josef Suk se seznámil a později, v roce 1897, oženil s Dvořákovou dcerou Otilií a stal se tak jeho zetěm.
Dvořákovo dílo bylo nyní uváděno a oslavováno doma i v zahraničí. Gustav Mahler a Hans Richter přispěli k jeho popularitě koncerty ve Vídni, Joseph Joachim a Hans von Bülow zpopularizovali Dvořákovu hudbu v Německu, Joseph Barnby a Alexander Mackenzie v Anglii.
Dvořákovy šedesáté narozeniny v roce 1901 se staly národní událostí.
Již předtím, v dubnu 1901, jej rakouský císař František Josef I. povýšil do šlechtického stavu jako rytíře (Ritter von Dvořák). Stal se tak členem Panské sněmovny Říšské rady ve Vídni. Spolu s ním byl rytířem a členem sněmovny jmenován také další významný český umělec, básník Jaroslav Vrchlický. V roce 1901 se Dvořák stal nástupcem Antonína Bennewitze jako ředitel Pražské konzervatoře.
Antonín Dvořák zemřel po pěti týdnech nemoci dne 1. května 1904 na mozkovou mrtvici. 5. května byl pohřben na Vyšehradském hřbitově. Zanechal po sobě velké dílo a také několik nedokončených prací.

zdroj: Wikipedia

Stabat Mater
Za autora textu středověké náboženské sekvence Stabat mater je obvykle považován františkánský mnich, Ital Jacopone da Todi (1230 - 1306). Sekvence byla během Tridentského koncilu vyloučena z oficiální liturgie a směla se do ní navrátit až roku 1727 za působení papeže Benedikta XIII. Latinské verše líčí biblickou scénu ukřižování Krista jakoby z jiného úhlu - z pohledu matky, které na kříži umírá její syn. Právě pro spojení náboženské tematiky s hluboce lidským obsahem byl text v průběhu dějin podkladem pro desítky zhudebnění. Kromě Dvořákova patří mezi nejznámější zpracování Palestrinovo, Pergolesiho, Haydnovo, Rossiniho a Verdiho. 
Jako podnět k práci na oratoriu Stabat mater bývá obvykle uváděno úmrtí tří Dvořákových dětí. Není zcela jisté, zda tento tradiční výklad odráží skutečnost v plné šíři. Skladatel vytvořil první podobu díla již po úmrtí prvního z dětí, dcery Josefy. Kojenecká úmrtnost byla tehdy velmi vysoká a Josefa zemřela pouhé dva dny po narození (21. srpna 1875). Dvořák se navíc nezačal kompozicí zabývat bezprostředně po smrti Josefy, ale až s odstupem šesti měsíců (v únoru 1876), během nichž dokončil operu Vanda a vytvořil Klavírní trio g moll a Smyčcový kvartet E dur. Dílo mělo ve své původní podobě jen sedm vět a pouze klavírní doprovod, lze je nicméně považovat za plnohodnotnou kompozici. S výslednou verzí se v zásadě shodovala, rozdíly lze zaznamenat pouze v poněkud odlišném pojetí altové árie Inflammatus a v kompozičním řešení závěrečného "Amen". Je možné, že nebýt úmrtí dalších dvou dětí, k nimž došlo v následujícím roce, Dvořák by se k přepracování díla již nevracel. Teprve když 13. srpna 1877 zemřela nešťastnou náhodou jedenáctiměsíční dcera Růžena a po necelých čtyřech týdnech podlehl neštovicím i prvorozený syn Otakar, Dvořák dílo upravil do podoby, jak jej známe dnes: přikomponoval další tři věty (č. 5 - 7) a původní klavírní doprovod instrumentoval pro orchestr. Dílo dokončil v listopadu 1877. Partitura vyšla tiskem u berlínského vydavatelství Simrock koncem roku 1881. Na Simrockovo naléhání bylo původní opusové číslo 28 změněno kvůli lepšímu odbytu na 58.
Každou z deseti částí oratoria Dvořák koncipoval jako samostatné uzavřené číslo s vlastním tematickým materiálem. Výjimkou je pouze poslední věta, v níž skladatel cituje z první části, čímž dociluje větší sjednocenosti kompozice. Pro vyznění celého díla je klíčová obrovitá první věta Stabat mater dolorosa, která se celá nese ve znamení pocitu nevýslovného smutku a úzkosti. Vyrůstá ze stísněného, po půltónech sestupujícího motivu na pozadí tónu fis, drženého v prázdných oktávách. Podle vzpomínek Josefa Suka prý Dvořák vyprávěl, že při promýšlení koncepce Stabat mater měl neustále na mysli představu kříže. Tento obraz mu nakonec vykrystalizoval v představu tónu fis stoupajícího z hloubky do výše. Po dlouhém orchestrálním úvodu se postupně přidává smíšený sbor a kvartet sólistů. Nepřetržitý melodický proud opakovaně vyúsťuje do strmé gradace, která po drásavém vzestupu vybudovaném na sekvenci výrazného motivu vždy vrcholí výkřikem zoufalství (zmenšený septakord v plné síle celého orchestru i sboru). Teprve těsně před závěrem se hudební tok nesměle obrátí k útěšnému dur. 
Následujících osm částí oratoria střídavě využívá sboru a sólistů: meditativní kvartet Qui est homo je vystřídán sborovým Eja mater s téměř pochodovým rytmem, následuje věta se sólovým basem Fac, ut ardeat cor meum, sborová část Tui nati vulnerati, tenorová árie s téměř lidovou melodikou Fac me vere, tecum flere, křehký sborový zpěv Virgo virginum, duet sopránu a tenoru Fac ut portem Christi mortem a altová árie s atmosférou plnou odhodlání, Inflammatus. Závěrečná věta Quando corpus morietur, která opět rovnocenně využívá sboru i sólistů, vychází motivicky z prvního dílu a celou kompozici tak přesvědčivě uzavírá. Nálada je však jiná. Znovu se o slovo přihlásí ona gradovaná sekvence orchestru a sboru, známá již z první věty, tentokrát však neústí do výrazu bolesti, ale je završena jasným dur. Následuje komplikovaná fuga na slovo "amen" a katarzi dovršuje sborová pasáž a capella, přinášející vyrovnání a naději. 
Premiéra skladby se uskutečnila 23. prosince 1880 v Praze na koncertě Jednoty umělců hudebních za řízení Adolfa Čecha (tomuto spolku je také dílo věnováno). Následovalo provedení brněnské, 2. dubna 1882, pod taktovkou Leoše Janáčka a vzápětí také první provedení v zahraničí, 5. dubna v Budapešti. Klíčovou událostí pro další osudy (nejen) tohoto Dvořákova díla mělo první uvedení Stabat mater v Anglii, v zemi se silnou interpretační tradicí v oblasti oratorního žánru. Londýnská premiéra 10. března 1883 měla úspěch tak mimořádný, že již v následujícím roce byl k dalšímu provedení pozván sám skladatel. Koncert 13. března 1884, na kterém Dvořák osobně dirigoval Stabat mater v londýnské Royal Albert Hall, byl skladatelovým prvním velikým zahraničním triumfem. Dílo se rozletělo do celého světa a v následujících dvou letech bylo mj. hráno v Birminghamu, Worcesteru, Pittsburgu, New Yorku, Záhřebu a Mannheimu. Pronikavý úspěch díla byl okamžitý a tvalý. Pro svoje mimořádné hudební a duchovní kvality se Dvořákovo oratorium stalo nejproslulejším zhudebněním středověké sekvence Stabat mater a zároveň patří k nejoblíbenějším a nejčastěji provozovaným dílům svého autora. 

zdroj: www.antonin-dvorak.cz


Lucie Silkenová (soprán) se narodila v Praze. Byla členkou Kühnova dětského sboru, promovala ve třídě Ivana Kusnjera na Akademii múzických umění v Praze (2010). Své pěvecké umění dále rozvíjela na mistrovských kurzech v Anglii, Španělsku, Německu a Rakousku.
Již během studií na HAMU na sebe tato mladá pěvkyně výrazně upozornila, nejprve v divadle SeMaFor po boku Jiřího Suchého a poté v hlavních rolích oper, které studenti nastudovali pro divadlo F. X. Šaldy v Liberci. 
Návštěvníkům operních představení se představila mimo jiné v rolích: Kleopatry (Händel: Julius Caesar), Paminy (Mozart: Kouzelná flétna), Corilly (Donizetti: Poprask v opeře), Rosiny (Rossini: Lazebník sevilský), Gildy (Verdi: Rigoletto) a Lízy (Lehár: Země úsměvů). V Národním divadle v Praze debutovala v r. 2010 a stala se jeho stálým hostem. Jejím debutem ve Státní opeře Praha byla role Gildy (Verdi: Rigoletto). 
zdroj: web Lucie Silkenová (zkráceno)

Mezzosopranistka Jana Hrochová (Wallingerová), rozená Štefáčková, získala první pěvecké zkušenosti v Šumperském dětském sboru. Absolvovala pražskou konzervatoř ve třídě Jarmily Krásové. Od roku 2001 se formou soukromého studia vzdělává u Natálie Romanové. Věnovala se interpretaci staré hudby s Ars Cameralis a folklóru s Muzikou Jara. Od roku 2000 je sólistkou Opery Národního divadla v Brně, kde ztvárnila řadu významných rolí. Hostuje také v divadle Freiburg, v Národním divadle Praha, ve Státní opeře Praha, ve Státním divadle Košice, v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, v Divadle J. K. Tyla v Plzni, v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, v Moravském divadle Olomouc a v Městském divadle v Ústí nad Labem.  V roce 2011 zpívala altové sólo v Rekviem Antonína Dvořáka na státním pohřbu Václava Havla. V roce 2016 debutovala na festivalu Proms za doprovodu BBC Symphony Orchestra v londýnské Royal Albert Hall.
zdroj: web Jana Hrochová (zkráceno)

Jaroslav Březina (tenor) absolvoval pražskou konzervatoř u Zdeňka Jankovského, soukromě se pak dále zdokonaloval u Václava Zítka. V průběhu studia se stal členem vokální skupiny Dobrý večer kvintet. Bohatá je jeho koncertní činnost, především v projektech barokního a klasického repertoáru, na koncertních pódiích v Evropě i zámoří. Od roku 1993 je sólistou Opery Národního divadla v Praze, kde vytvořil mnoho rolí domácího i světového repertoáru. V roce 2016 účinkoval jako Rechtor v Příhodách lišky Bystroušky v inscenaci Jana Lathama-Koeniga a Roberta Carsena v Teatro Reggio v Turíně a jako Števa Buryja v koncertních provedeních Její pastorkyně v Praze a Londýně s Jiřím Bělohlávkem a Českou filharmonií. Spolupracuje také s Českou televizí. Je držitelem Ceny Thálie za rok 2015.

Publiku se Daniel Klánský (bas) představil na mnoha koncertech v tuzemsku i v zahraničí (Florencie, Milano a další). Je laureátem několika pěveckých soutěží, finalistou Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka a absolutním vítězem a držitelem Ceny Českého rozhlasu na Mezinároní písňové soutěži B. Martinů. Od května 2015 hostuje v opeře Narodního divadla, kde účinkoval v řadě představení. Ještě v roce 2018 ho pod Státní operou Praha čeká role Velekněze v opeře Nabucco. Dále ho v sezoně 2018 čeká role Schaunarda v opeře G. Pucciniho Bohéma v divadle F. X. Šaldy v Liberci a ve stejném divadle role Pappacody v operetě Noc v Benátkách Johanna Strausse syna a v Národním divadle Moravskoslezském role Marca v opeře Gianni Schicchi. Často vystupuje se svým otcem, světoznámým klavírním virtuosem Ivanem Klánským.

zdroj: web Daniel Klánský (zkráceno)

Komorní filharmonie Pardubice patří již od svého založení v roce 1969 mezi špičkové české orchestry. Její pestrý repertoár sahá od barokních skladeb přes hudbu období klasicismu a romantismu až po soudobé kompozice a různé multižánrové projekty. V Pardubicích pořádá tradiční abonentní cykly a další mimořádné koncerty, stále více se také zaměřuje na mladou i nejmladší generaci po­sluchačů. Koncertuje v dalších městech kraje i celé re­publiky. Pravidelně se účastní nejvýznamnějších festivalů v České republice, ja­kými jsou Mezinárodní hudební festi­val Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj Ost­rava, Mezinárodní hudební festival Český Krumlov a další. Prvním šéfdiri­gentem orchestru byl Libor Pešek, v čele orchestru se dále vystřídali Libor Hlaváček, Petr Altrichter, Bohumil Kulínský, Petr Škvor, Róbert Stankovský, Leoš Svárov­ský a Marko Iva­nović. Od srpna 2014 je šéfdirigentem orchestru Peter Feranec. Komorní filharmonie vystupovala na prestižních evropských pódiích (Concertgebouw v Amsterodamu, Festspielhaus v Salcburku, Musikverein ve Vídni, Tonhalle v Curychu ad.), koncertovala také v USA, v Japonsku a Číně. Orchestr je příleži­tostně zván i k operním a divadelním projektům, na svém kontě má desítky úspěšných nahrá­vek pro domácí i zahraniční hudební vydavatelství (Supraphon, ArcoDiva a Naxos). 

Akademický sbor Žerotín vznikl v roce 1880 v Olomouci a záhy po svém vzniku se stal jedním z nejdůležitějších organizátorů národního kulturního života na území Moravy. Pořádal koncerty, operní představení a spolupracoval s předními českými umělci (např. J. B. Foerster, E. Destinnová aj.), nejvýznamnější však byla spolupráce s A. Dvořákem, který několikrát osobně Žerotín řídil, svěřil mu první české provedení některých svých kantát a dedikoval mu kantátu Svatá Ludmila. Zásluhou činnosti Žerotína vznikla v Olomouci také hudební škola a symfonický orchestr - dnešní Moravská filharmonie.
V současné době má sbor asi 35 členů, základní obsazení je však rozšiřováno o další zpěváky podle umělecké náročnosti interpretovaných děl i podle požadavků organizátorů. Repertoár sboru zahrnuje tvorbu všech slohových období, stejně jako úpravy spirituálů, lidových i populárních písní. Od roku 1999 pracuje AS Žerotín při Moravské filharmonii Olomouc, na jejíchž abonentních i mimořádných koncertech pravidelně účinkuje při provádění vokálně-instrumentálních děl. Kromě mnoha koncertů v České republice vystupoval sbor např. v Belgii, Nizozemí, Německu, Španělsku, Slovensku, Řecku, Itálii nebo Chorvatsku. AS Žerotín pravidelně spolupracuje s významnými českými dirigenty i orchestry a spoluúčinkoval v několika inscenacích Moravského divadla.

Marko Ivanović se narodil roku 1976 v Praze. Vystudoval Akademii múzických umění v oborech skladba (prof. V. Riedlbauch) a dirigování (prof. R. Eliška, J. Bělohlávek). V roce 2008 získal doktorský titul v oboru skladba a teorie skladby.Spolupracuje s předními českými orchestry, je pravidelným hostem největších českých hudebních festivalů. K největším zahraničním úspěchům poslední doby patří uvedení brněnské verze Janáčkovy Jenůfy v opeře v Malmo ve Švédsku. Jako hostující dirigent navštěvuje dále i Německo, Polsko, Bosnu, Japonsko a další.Je propagátorem a specialistou na soudobou hudbu a hudbu 20. století. Kromě řady světových premiér, se zasloužil i o první česká uvedení mnoha klíčových děl světové soudobé literatury (Pašije Arvo Parta, Music for 18 musitians Steva Reicha, atd.).
V rámci České filharmonie založil (spolu s redaktorem Čro Petrem Kadlecem) divácky velmi úspěšnou edukativní koncertní řadu Čtyři kroky do nového světa, zaměřenou na studentské publikum. V projektu nyní pokračuje v organizaci Symfonického orchestru hl.m.Prahy FOK.

Od roku 2009 je šéfdirigentem Komorní filharmonie Pardubice.
zdroj: web Marko Ivanović (zkráceno)


Kostel Zvěstování Panny Marie původně náležel k dominikánskému klášteru, jenž byl podle řádové kroniky založen v r. 1293 vyšehradským proboštem Janem. Celý klášterní komplex byl postaven v gotickém slohu. Kostel vyhořel v r. 1513, Petr st. ze Žerotína, tehdejší majitel šumperského zboží, nechal kostel i s klášterem opravit. Jeho syn Přemek však přešel na luteránskou víru a dominikány z města vyhnal, ti se do Šumperka vrátili až v pobělohorské době. V r. 1669 kostel opět vyhořel při velkém požáru, při kterém lehlo popelem téměř celé město. Následná přestavba kláštera přinesla kostelu barokní podobu. V 18. století byly přistavěny boční kaple sv. Jana Nepomuckého a Česká kaple. První jmenovanou vymaloval výpravnými nástropními freskami uničovský malíř Ignác Oderlický. V rámci josefínských reforem byl klášter v r. 1784 zrušen a klášterní budova sloužila převážně hospodářským účelům měšťanstva. V druhé pol. 20. stol. kostel postupně chátral, ačkoliv byl v r. 1958 zapsán na seznam nemovitých kulturních památek, zatímco klášter se stal natrvalo sídlem střední zdravotnické školy. V 80. letech byl kostel v natolik havarijním stavu, že se muselo přistoupit k radikální rekonstrukci. Kostel se stal na počátku 90. let stal součástí nově vzniklé městské památkové zóny a odstartovaly intenzivní stavební úpravy, které skončily v r. 2005 s proinvestovanými 35 mil. Kč. Nyní je kostel odsvěcen a slouží k pořádání významných kulturních akcí, koncertů, předávání maturitních vysvědčení, imatrikulacím a promocím vysokých škol.